Jarní migrace
Jaro je v přírodě obdobím probouzení a změn. Kromě rostlin, které začínají rašit ze země, se na jeho samém začátku započíná také sezónní pohlavní aktivita některých živočichů. Jaro totiž znamená množení a u mnoha druhů znamená množení nejprve nutnost přesunu z místa, kde přečkávají zimu (zimoviště) do míst, kde budou hledat vhodný protějšek a bude zde docházet k páření a následnému vývoji budoucích mláďat.
Pod pojmem migrace, tedy stěhování nebo přesunu, si většina z nás možná představí hlavně cesty stěhovavých ptáků mezi jednotlivými podnebnými pásy, v kterých tráví různá roční období. Migrace ptáků je v tomto konkrétním slova smyslu především přesun mezi zimovištěm a hnízdištěm. Ptáci ale nejsou jediní migrující živočichové, byť jejich přesunům věnujeme asi největší pozornost, jsou totiž nejnápadnější, a to hlavně díky jejich poměrně vysokým počtům. V tomto článku se tedy podíváme nejen na ně, ale i na ostatní „migranty“ z živočišné říše.
PTÁCI
Že na podzim odlétají vlaštovky, čápi či rackové, tedy že ptáci táhnou za teplem, to je všeobecně známá věc. Poněkud méně známé je, že k nám na zimu některé druhy ptáků naopak přilétají. Domovem ptáků, kteří k nám na zimu přilétají, jsou ještě chladnější oblasti, takže k nám vlastně také táhnou za teplem.
Mezi nejnápadnější patří brkoslav severní, který se objevuje v hejnech o stovkách až tisíci kusech a vzhledem poněkud připomíná špačka. Dalším druhem je pěnkava jíkavec, příbuzná naší pěnkavy obecné. Na vodních hladinách u nás přezimuje například morčák velký. Málo se také ví, že i naše vrány, které považujeme za naprosto běžné ptáky, se stěhují na jih. Jejich místo na zimu zabírají hejna vran, která přiletí ze severu, takže sice máme vrány celoročně, ale jsou to dvě odlišné populace.
OBOJŽIVELNÍCI
Jarní migrace obojživelníků probíhá v období od února do května, kdy tisíce žab a čolků putují ze zimovišť na souši do vodních nádrží za účelem rozmnožování. Hlavní tah začíná s prvními teplejšími dny a dešti, obvykle od konce února do března, přičemž vrcholí během několika dnů. Protože často překonávají frekventované silnice, ochránci instalují dočasné zábrany a organizují přenosy, aby předešli masovému úhynu, zejména u ropuchy obecné. Kromě zábran je také snaha alespoň o značení kritických míst speciální značkou upozorňující na možnost migrace obojživelníků. Důležitá je ale hlavně obezřetnost a ohleduplnost ze strany řidičů.
Nejpočetnější druhy migrující ze souše směrem k vodním plochám:
-
Ropucha obecná (Bufo bufo), která dokáže za tímto účelem urazit pouť o délce až 1,7 km, a proto je také nejčastější obětí na silnicích.
-
Skokan hnědý (Rana temporaria) a Skokan štíhlý (Rana dalmatina) – jejich migrace začíná nejdříve, již na konci února a je závislá na teplotě, která musí v noci být nad bodem mrazu a přes den se šplhat alespoň mezi 7-14°C. Skokan štíhlý migruje často i přes den, pokud jsou noci chladné.
-
Čolek obecný a horský (Lissotriton vulgaris, Ichthyosaura alpestris) zimují v zemních úkrytech, pod dřevem nebo v bahně na dně vodních nádrží. A s příchodem teplých dnů, většinou v březnu, začínají migrovat do tůní nebo rybníků. Odtud se po ukončení páření vrací zpět do svých úkrytů, které jsou však v těsné blízkosti vodních ploch, většinou v řádech desítek metrů.
RYBY
Takzvané třecí tahy jsou životně důležité přesuny za účelem nalezení vhodných trdlišť k uložení jiker a často znamenají dlouhé putování proti proudu. Ryby putují ze svých dospělých stanovišť na specifická místa (písčité dno, bystřiny, zátoky), která mají ideální podmínky pro vývoj plůdku (teplota, proudění, substrát).
Hlavní typy migrace:
-
Anadromní: Ryby žijící v moři putují za třením do sladkých vod (např. losos obecný, jeseteři)
-
Katadromní: Tyto druhy žijí ve sladké vodě, za třením putují do moře (např. úhoř říční – dospělci po 10–20 letech života putují do Sargasového moře, kde se třou a následně hynou, larvy jsou následně unášeny Golfským proudem zpět k Evropě, to může trvat i 2-3 roky, v ústí řek se přeměňují na monté a putují proti proudu řek)
-
Potamodromní: Migrace probíhá pouze v rámci sladkých vod, z větších řek do menších přítoků, kde jsou k rozmnožování vhodnější podmínky. Tyto druhy ryb se v rámci svého životního cyklu do moře nikdy nedostávají (např. parma, ostroretka, pstruh)
Nejčastějším problémem je kromě vyčerpání z náročného putování pro ryby zejména nemožnost překonat některé překážky způsobené zejména zásahem člověka, například jezy, přehrady a další. Snahou ochránců přírody je co největší prostupnost migračních tahů, kterou se snaží dosáhnout například tvorbou tzv. rybích přechodů, které pomáhají rybám překonávat tyto námi vytvořené překážky na jejich cestě za rozmnožováním.