Pastevci vs. ovčáci a honáci
Mezi lidmi občas panuje lehký zmatek v tom, jaký je vlastně rozdíl mezi těmito podskupinami plemen psů. Jak už z jejich názvů vyplývá, všechna se používají pro práci s hospodářskými zvířaty. Liší se nejenom vzhledem a konstitucí, ale zejména také způsobem práce.
Pastevci
Pastevci pracují v drtivé většině případů samostatně, myšleno bez přímé spolupráce s člověkem. Fungují jako takové samostatné jednotky, sami si vyhodnocují situaci a dle vlastního úsudku pak i jednají. V principu se jedná o ty psy, kteří jsou se stádem po celou dobu a střeží jej před predátory a nahrazují tak jiná bezpečnostní opatření. Většinu času tráví na pastvině sami, bez přítomnosti svého pána. Pastevec je spíše součástí stáda jako takového a během své „služby“ by měl být spíše nenápadný, s čímž souvisí i většinou typicky světlejší zbarvení srsti u těchto plemen psů, která zajistí, že se stádem více splývají.
Pastevečtí psi jsou tradiční metodou ochrany stád od doby, kdy lidé začali chovat hospodářská zvířata. Na rozdíl od honáků mají pastevci potlačené lovecké instinkty, jsou mohutní, ale zároveň bystří. Je nutné je již od věku 6-8 týdnů vychovávat s hospodářskými zvířaty, aby si k nim vytvořili silný vztah. V dospělosti pak pomáhají chránit stáda proti vlkům, medvědům, ale i liškám nebo dravcům. Jsou využitelní zejména u větších stád. Právě v poslední době se s návratem vlků do naší krajiny opět dostávají pastevecká plemena psů do popředí, protože poskytují tu nejpřirozenější a většinou i nejúčinnější metodu ochrany stád před těmito predátory. Proti smečkám vlků je většinou nutné, aby stádo chránilo psů několik. S ohledem na větší pohyb turistů je v našich končinách doporučeno využívat plemena, která vykazují nižší agresivitu a vyšší spolehlivost, jako je například pyrenejský horský pes, maremmský pes, španělský mastin nebo kangal.
Ovčácký pes
Naopak ovčácký pes je určen a vychováván zejména ke spolupráci s majitelem v případech, kdy je nutná jakákoliv manipulace se stádem. Ve chvílích, kdy je potřeba stádo přemístit (přehnat) na jinou pastvinu, když je potřeba zvířata ve stádě tzv. roztřídit, například podle věku či stádia březosti apod., pokud je nutné oddělit určitou část stáda, nebo přímo konkrétní kus, například kvůli ošetření poranění, kontrole označení nebo jiným veterinárním úkonům.
Tyto úkoly plní pes společně s ovčákem a je spíše takovou jeho prodlouženou rukou. Samozřejmě i tento způsob práce vyžaduje u psa určitou míru vlastní iniciativy, třeba ve chvílích, kdy vše nejde takříkajíc podle plánu, ale v principu se jedná spíše o plnění konkrétního zadaného úkolu. Zkušení ovčáčtí psi jsou do velké míry schopni již většinu postupů provádět i sami, jelikož se pro ně jedná o rutinní práci, ale primárně jsou vedeni spíše k tomu, aby plnili pokyny, které jim zadá člověk přímo v průběhu práce, člověka ke stádu doprovází, ale prakticky s ním netráví čas samostatně bez přítomnosti svého pána. U těchto plemen psů je naopak žádoucí zbarvení spíše kontrastní k barvě ovcí. Vyskytují se různé barevné varianty, ale velmi často zahrnují barvu černou, hnědou nebo červenou.
Ovčácká plemena psů se stádem pracují, aby pomohla v práci člověku. Se stádem manipulují v těsném kontaktu, ale nikdy jej nebrání ani nehlídají. Většinou jednají na základě svých vrozených instinktů k manipulaci se stádem. Toto bývá také nejčastěji testováno při počátečních testech „vloh k pasení“, kdy zvíře prokazuje určitou predispozici k dobré práci se stádem, aniž by k tomu bylo předem vedeno. Tato plemena mají přizpůsobivou, učenlivou povahu a pevnou vazbu na svého majitele. Většina jedinců také exceluje v psích sportech. Nejznámějšími zástupci jsou například dnes velmi populární australský ovčák či border kolie, tradičnější bearded kolie, slovenský čuvač nebo briard, který je ale spíše takovou kombinací mezi psem ovčáckým a honáckým.
Honácký pes
Poslední podskupinou je již výše zmíněný honácký pes. Bývá používán hlavně v oblastech, kde se ještě dobytek tradičně shání pomocí koní a jak sám název napovídá, jsou určeni především k pomoci při přemísťování stád, často na velké vzdálenosti, mnohdy i desítek kilometrů. Proto musí být tito psi velmi vytrvalí, houževnatí a musí být schopni se bez obav pohybovat v těsné blízkosti nejen dobytka, ale i koní. Jsou spíše středního rámce, mají silný trup a širokou hruď, krátký a silný krk a hustou a tuhou srst. Stádo ženou společně s člověkem, ale přesto poměrně samostatně. Při práci jsou velmi hlasití a v případě neukázněnosti některého kusu i hodně důrazní v řešení těchto komplikací. Nekompromisně zvíře štípnou do zadních nohou, aby jej usměrnili tam, kde jej chtějí mít. Honáctví je jejich skutečnou vášní a jejich lovecké pudy jsou stále ještě poměrně silně vyvinuté a od práce je někdy těžké je odvolat.
Nejznámějším zástupcem tohoto podtypu je zcela jistě australský honácký pes, dále sem patří například flanderský bouvier a někdy sem bývá řazeno i plemeno pocházející z Ameriky, Louisianský leopardí pes neboli Catahoula, které ale oficiálně není uznáváno FCI (Mezinárodní kynologickou federací), takže jeho zařazení do skupiny honáckých plemen zatím není fakticky možné.