Zvířecí školy a školky

Září je nepopiratelně v myslích většiny z nás spjato zejména se začátkem školního roku. Návrat do škol a školek je proto inspirací i pro dnešní článek. Protože i ve zvířecí říši existují propracované systémy předávání vědomostí, které v mnohém připomínají naše lidské školy či školky. Biologové tomuto chování říkají aktivní vyučování (active teaching) a liší se od pouhého napodobování tím, že starší zvíře vědomě upravuje své chování, aby mladému usnadnilo učení, i když z toho samo v danou chvíli nemá žádný prospěch. Na následujících řádcích si představíme ty nejzajímavější příklady tohoto fascinující chování u zvířat ve volné přírodě, ale také naše uměle vytvořené školky pro psy.

Lidské školky pro štěňata: Zaměřeno na socializaci

Zatímco v divočině se zvířata učí hlavně praktické dovednosti pro přežití (lov, sběr), lidské školky pro štěňata se zaměřují na něco trochu jiného – na socializaci a integraci do lidského světa. V našich psích školkách se snažíme suplovat to, co by štěně normálně naučila jeho psí smečka, ale s bonusem: učíme ho, jak být úspěšným psem v lidském, moderním světě plném aut, hluku a cizích lidí.

Klíčové období (8–16 týdnů)

Toto je nejdůležitější věk v životě psa. Mozek štěněte funguje jako houba. Školky využívají toto okno k tomu, aby psovi ukázaly, že svět je bezpečné místo. Dovedeno do extrému, co se pes nenaučí v tomto období, bude později jen těžko dohánět. Ne, že by to nešlo, ale bude to o mnoho složitější, jak pro něj, tak pro jeho páníčka.

O co ve školce jde

Komunikace s vlastním druhem: Štěňata se učí tzv. inhibici kousání (že stisknout parťáka příliš silně znamená konec hry) a správně číst psí řeč těla. Potkávají psy různých velikostí a plemen (aby například mops věděl, že i doga je pes a nemusí se jí bát).
Nové podněty v kontrolovaném prostředí: Dobré školky štěňatům představují různé povrchy (kovové mříže, igelity), zvuky (vysavač, bouřka, petardy) a různé typy lidí (lidi v kloboucích, s berlemi, děti), aby si na ně zvykli a nepovažovali je za hrozbu.
Emoční seberegulace: Moderní psí školky se dnes odklánějí od „pouhého pobíhání“. Učí štěně, že přítomnost jiných psů neznamená automaticky chaos, ale že je důležité umět se zklidnit a vnímat svého páníčka i v těchto vypjatých situacích. Nicméně i v těchto školkách má hra své místo. Jen je na ní čas přesně vymezen a hra probíhá kontrolovaně.

„Školy“ ve skutečné divočině

Surikatí akademie lovu

Surikaty jsou nejcitovanějším příkladem zvířecích učitelů. Mladá surikata nedokáže sama ulovit nebezpečného štíra. Dospělí (rodiče i starší sourozenci, tzv. pomocníci) jim proto nosí potravu podle věku: nejprve jim nosí štíry mrtvé, později živé, ale s ukousnutým jedovatým ostnem, a nakonec zcela zdravé živé štíry. Učitelé navíc mláďata pozorují, a pokud jim kořist utíká, pomohou jim tím, že ji popostrčí zpět k nim.

Šimpanzí řemeslné kurzy

Používání nástrojů (např. louskání ořechů kamenem) vyžaduje roky praxe. Šimpanzí matky záměrně zpomalují své pohyby, když je mladí sledují, a pokud potomek drží kámen špatně, matka mu ho z ruky vezme a názorně mu správný úchop ukáže, případně mu jej vloží rovnou do ruky ve správné poloze.

Sloní univerzita sociálního chování

Sloni žijí v matriarchálních skupinách, kde nejstarší samice funguje jako chodící knihovna. Mladé slonice se od starších učí nejen to, kde v období sucha najít vodu, ale také jak správně komunikovat s ostatními slony a jak reagovat na dospělé samce v říji. Bez těchto „lekcí společenského chování“ bývají osiřelí sloni agresivní a asociální a to pro ně představuje v dalším životě velké nebezpečí.

Delfíni a kurz používání mořské houby

V zálivu Shark Bay v Austrálii žije skupina delfínů, která se naučila používat mořské houby jako ochrannou rukavici. Nasadí si houbu na čenich a rozrývají s ní kamenité mořské dno, kde hledají ryby, aniž by se poranili. Tuto dovednost matky trpělivě učí své dcery – berou je s sebou, ukazují jim, jak správnou houbu utrhnout a jak s ní pracovat. Vyžaduje to ovšem velkou míru trpělivosti od delfíních matek, protože mláděti trvá roky, než tuto činnost perfektně zvládne.

Gepardí škola lovu na živé návnadě

Podobně jako surikaty, i gepardí matky nosí svým odrostlejším koťatům živou kořist (např. malé antilopy). Pustí ji před nimi a nechají koťata, aby si vyzkoušela techniku pronásledování a udušení kořisti. Pokud antilopa začne koťatům utíkat, matka zasáhne, srazí ji k zemi a dá mladým nový pokus.

Mravenci a tandemový běh

Dokonce i v hmyzí říši najdeme učitele. Mravenec, který zná cestu ke zdroji potravy, vede za sebou nováčka. Učitel běží dopředu jen tehdy, když mu žák klepe tykadly na zadeček, čímž dává najevo: „Stíhám tě sledovat a ukládám si trasu do paměti.“ Pokud žák zaostane a začne bloudit, učitel se zastaví a počká, dokud ho nováček znovu nedožene.

Ptačí konzervatoře a letecké dny

Nejen savci a hmyz jsou schopni předávat své vědomosti potomkům systematickým způsobem. Například u ptáků najdeme systémy, které neuvěřitelně přesně připomínají lidské lekce zpěvu nebo tělocviku.

Pěvci a výuka hudebních dialektů

Mnoho ptáků se nerodí s hotovou písní v hlavě. Například mladí strnadi nebo slavíci mají geneticky danou jen jakousi hrubou šablonu. Aby se naučili zpívat správně (a našli si v dospělosti partnerku), musí poslouchat starší samce ve svém okolí a jejich zpěv napodobovat. Vědci zjistili, že mladí ptáci během těchto „lekcí“ intenzivně poslouchají, trénují v ústraní a dospělí jim někdy záměrně zpívají pomaleji a zřetelněji, aby melodii lépe zachytili. Vznikají tak dokonce ptačí dialekty – ptáci stejného druhu z různých lesů zpívají trochu jinak.

Dravci a letecká škola

Když mladí dravci (např. sokoli nebo orli) opustí hnízdo, létat už umí, ale lovit ne. Rodiče s nimi pořádají tréninkové lety. Vezmou ulovenou kořist (např. myš), vyletí s ní vysoko nad mladého ptáka a pustí ji do vzduchu. Úkolem mladého dravce je letící kořist chytit přímo v letu. Pokud mine, rodič se pro kořist bleskově vrhne a pokus opakuje.